Ráno jsem se nepoznala v zrcadle
Padesát jedna let. Stejná jídla, stejná práce, stejná postel. A přesto cizí tělo. Břicho, které jsem neměla ani po dvou dětech. Záda, která mě budila ve tři ráno. A pak to kýchnutí u kávy s kamarádkou – a já věděla, že musím domů.
Dlouho jsem si myslela, že se prostě musím víc snažit. Víc chodit, míň jíst, víc pít vody. Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc jsem byla unavená. Když mi dcera poslala článek o EMS v menopauze, nejdřív jsem to odložila. Pak jsem si to po třech dnech otevřela znovu. A šla jsem se zeptat.
Co mi v EMS studiu vysvětlili jako první
Že to není moje chyba. Že se mi po padesátce nerozpadla disciplína – rozpadl se hormonální systém, který roky držel svaly, kosti a pánevní dno pohromadě. Estrogen klesl a s ním i schopnost udržet svalovou hmotu. Ztráta svalové hmoty v menopauze není líná výmluva. Je to fyziologie.
Ženy v perimenopauze a menopauze ztrácejí průměrně 0,6 % svalové hmoty ročně a tempo se po poslední menstruaci dál zrychluje. Journal of Mid-Life Health, 2021
Když jsem to slyšela, poprvé po letech jsem si odpustila. Ne všechno – ale aspoň to, že se nenávidím v plavkách.
Proč zrovna EMS a ne obyčejná posilovna
Zkoušela jsem posilovnu. Dvakrát týdně, hodinu, k tomu dojíždění. Vydržela jsem šest týdnů. Pak přišlo nachlazení, pak Vánoce, pak jsem už nešla. EMS je dvacet minut jednou týdně. V oblečení, které mi půjčí. S trenérkou, která ví, že mě bolí pravé koleno a že mám špatný den.
Elektrické impulzy aktivují i hluboké svaly, ke kterým se běžným cvičením těžko dostanete. Právě ty hluboké svaly v menopauze mizí nejrychleji. A přitom drží páteř, pánev i vnitřní orgány. Když zpevní, méně bolí záda. Když zpevní pánevní dno, přestane mě překvapovat vlastní smích.
Co se změnilo za tři měsíce
Nebudu lhát a říkat, že vypadám jako ve čtyřiceti. Nevypadám. Ale něco se stalo:
- Záda mě nebudí. Spím celou noc.
- Kalhoty, které jsem schovala vloni, mi zase sedí.
- Když kýchnu, nic se neděje.
- Postavím se ze dřepu bez opírání o skříň.
- Mám energii uvařit večeři, i když přijdu v šest.
To není dramatická proměna z časopisu. Je to návrat k něčemu, co jsem si myslela, že je navždy pryč.
Co bych řekla sobě před rokem
Že to není v hlavě. Že tuk na břiše po padesátce není trest za vánoční cukroví. Že inkontinence není ostuda – je to oslabené pánevní dno, se kterým se dá pracovat. Že zpevnění těla po pětačtyřicítce není marketingový slogan, ale konkrétní práce s konkrétními svaly, které jsme léta nechali spát.
A hlavně – že dvacet minut týdně pro sebe není sobectví. Je to minimum, které si zasloužím po všech těch letech, kdy jsem byla pro všechny ostatní.
Tohle není návod. Je to jen můj příběh. Ale možná ho poznáte. A možná si taky řeknete, že stojí za to zajít se zeptat.